Druhý díl seriálu "Divoká vařečka" - Gastronomické studio Michala Bartáka / -2., jsme zakončovali ve chvíli kdy v našem aktérovi dozrál nápad, po svých evropských poznávacích cestách, se podívat do dálav jižní polokoule, kde kromě odlišného způsobu tvorby pokrmů, se na australském kontinetě mluví pro člověka současnosti tou nejpotřebnější řečí. Kromě toho nás podivuhodné cesty Michala Bartáka zavedou i na asijský kontinent a budeme tak mít možnost cestou po zeměpisných meridiánech a paralelách nahlédnout do tajů různých kuchyní.
Okřídlený vzducholet dosedá na letišní runway největšího novozélandského města Auckland, proslulého zelení a mořským panoramatem vykasané běloby plachet, jež ve stovkových počtech brázdí místní teritorární mořská území.
První profesní krok českého kulinářského Kolumba u protinožců, mířil do přístavní restaurace Harbourside bar and grill. Jednalo se o přístavní klasiku restauračního provozu zaměřeného na rybí pokrmy. Zaměření kuchyně mělo svou logiku spočívající v bezprostředním kontaktu s mořem, jehož vlny se rozbíjely o mořské molo nacházející se pod restaurační zahrádkou.
Tudíž mořští živočichové všeho druhu vyplňovaly v naprosté většině nabídkové kolonky jídelního lístku, avšak v podkladě kulinárního lůžka francouzské kuchyně. Tedy i zde proslulost pokrmů země galského kohouta měla svůj dopad a váhu, kterou v tomto případě zastupovaly omáčky, rybí, hovězí či telecí vývary.
Aucklandský pobyt ukončuje Michal Barták po půl roce působení, respektive jeho kulinární tečku v rybí restauraci činí konec sezóny, kdy tento restaurant byl v provozu po dobu letního období. Tento druh přestávky posloužil Michalovi k následným poznatkům, ať zeměpisného rázu nebo rovněž i oborového, kdy se nechává najmout ve městě Wanaka, proslulém jezerním letovisku, kde začal působit v horském hotelu Mountes sparing National po dobu čtyř měsíců, a to v zimním období. Zde byla dána nově příchozímu kuchaři zcela volná ruka v přípravě jídla hlavně pro hotelové hosty, kteří sestávali z účelových skupin, kdy jednou z nich byl lyžařský rakouský národní tým, který využívá místní horstvo, shodou okolností nesoucí taktéž název Alpy, k tréninkovému soustředění v době, kdy na severní polokouli panuje letní období. Zde měl německou kuchyní ostřílený kuchař pro rakouské ski alpinisty jednu přednost, kterou dokázali i ocenit, a to, že do přípravy místních pokrmů dokázal zakomponovat své postřehy a um německé kuchyně, která, kalorie spalujícím lyžařům, přišla k duhu.
Jakmile z novozélandských Alp počal slézat sníh, byl to pokyn pro českého kuchaře k opětovnému návratu do původního místa jeho novozélandského pobytu, do Aucklandu.
Po nozélandském pobytu, čítající dobu rok a půl, mění Michal Barták kontinenty. Nejedná se avšak o návrat na kontinent evropský, nýbrž asijský. Konkrétně Thajsko a Laos, neboli do oblasti Zadní Indie.
Našinci by se pravděpodobně vybavila spojitost zdejších pokrmů s čínskou kuchyní, ale ve skutečnosti se jedná o podstatnou odlišnost.
Laoské pokrmy obsahují vysokou příměs vícedruhového koření kari, různých ostrých bylinek, salátů a rovněž velmi různorodé množství rýže. Sám Michal Barták byl překvapen, kolik druhů rýže se nachází v obchodní nabídce. Mezi snad ten nejproslulejší druh patří ten, který je nazýván lepkavý. Příprava takovéto rýže je určitým kultovním rituálem, kdy je potřeba ji jeden den máčet. Druhý den se vyndá z vody, vloží se do plátna a v páře probíhá její pozvolné dušení. Jedná se o velmi chutný doplněk k často zastoupeným kari pokrmům či k polévkám, kdy si domorodci z tohoto druhu rýže zhotoví kuličky, které namáčí do omáčky.
Asijská kuchyně tohoto zeměpisného pásma je pro Evropa velmi specifická, někdy až velmi mnoho. Jako příklad její odlišnosti, kdy slovo odlišnost, je v této chvíli silně zastoupeno velkou dávkou diplomacie, poslouží nabídka specialit v podobě pečených netopýrů, žab a dalších specifik, které mohou pro běžného Evropana působit jako spíše odstrašující příklad, než vzbuzení gurmánských emocí. Pro úplnost dodejme, že Michal Barták v profesionálním vztahu a víře k místním kulinárním hodnotám, vyvinul snahu v ochutnání všeho toho, co mu bylo nabídnuto, napříč tomu, že mnohdy tomu tak činil s velmi vysokým nákusem a notnou dávkou sebezapření. Zde český kuchař ochutnající vše možné, takto nasycen místních pochoutek, nasedl opět do obřího mezikontinentálního letounu, a to tenkrát již ve směru domoviny, kdy tím tak byla jeho zahraničná přebohatá poznávací mise ukončena.
Kde se kdo zrodí, tam se i hodí. A přesně takového hesla se držel v této chvíli již mnohými světovými kuchyněmi a z nich nabytých poznatků, tento kulinářský světoběžník, který vzápětí nastoupil v přední brněnské restauraci Brabander, kde působil po dobu půl roku.
Zde došlo v duši páně Bartáka k jejímu pnutí. Procestovat významnou část Evropy, uspět v Londýně, nabýt poznatky u protinožců a projít i kusem Asie, to v člověku zanechá zákonitě výraznou stopu osobitého vjemu i náhledu nejen na svou profesi, ale i na sebe samého.
Je to takový červíček vnitřního neklidu, který každým svým vrtem posouvá mysl dotyčné osoby trochu jinam, než je, řekněme řadové vaření, byť v perfektní restauraci. Po odeznění aklimatizace v domácím prostředí, se začalo někde uvnitř v Michalově nitru ozývat echo vzpomínek cestovatelských prožitků, různých způsobů úprav pokrmů, možností dát zhotovovanému pokrmu kus svého já v podobě vizážové, chuťové i technologické odlišnosti.
To je silná emoce vlivu, která dokáže pohnout i skálou, natož člověkem!
A právě v této chvíli již Michal Barták při rozmluvě se svým nitrem ví, co hodlá učinit. V každém z nás, respektive ve většině z nás, je síla osudu, která se náhle ozve svým vnitřním hlasem a my se vydáme ve směru jejího povelu. Byo by proti lidské přirozenosti, aby to vše, co Michal zažil, viděl, naučil se a realizoval, zůstalo uschováno v něm samém. Leč proti jeho touze odprezentovat své zážitky a zkušenosti pro širokou veřejnost se zjevit silný protihráč. Byl to ustálený zvyk místní klientely pro určitý stravovací trend, i napříč tomu, že se naše společnost v tomto směru již značně liberalizovala, přece jenom předložení v plném rozměru nabytých poznatků, by zřejmě bylo velkou příbojovou vlnou do nezpevněné hráze dosavadních zvyklostí.
A špičková restaurace, která si vydobyla své jméno po dlouhé bitvě a díky svému osobitému stylu ve tvrdém konkurenčním boji, určitě nebude měnit zažitý postup, který ji vynesl na restaurační výsluní druhého města republiky. Co tedy s tím? Problém až téměř nerudovský, který ale vzápětí řeší Michal Barták rozhodnutím v realizaci zřízení si vlastního kuchařského studia, jež obdrží název „Divoká vařečka“, kde bude mít volné ruce v realizaci všech svých záměrů v předávání světových kulinárních zkušeností, se způsobem tlumočení výuky osobitých kuchyní a možnost propracování si i toho posledního detailu kulinářské nauky, a to způsobem kdy ponese vlastní kůži na trh. A to s představou úspěchu i rizika nezdaru. Toho všeho si je Michal Barták vědom, ale vnitřní pocit, který mu byl nejednou vodítkem v rozhodování se v situacích zavázaných jako gordický uzel, tak tentokrát mu pravil vnitřním hlasem, že cesta tímto směrem byť bude dlážděna kamením, tak má jeden jistotný směr. A to přímo k cíli záměru svého tvůrce.
